Ve dnech 4. – 7. června navštívili nejstarší žáci naší školy v rámci svého posledního a také nejdelšího školního výletu Máchovo jezero a okolí. Ke dvěma dnům volna poskytnutých školou přidal třídní učitel po chvílích váhání i dva dny víkendu. Věřil, že nebude obětování svého volna litovat a že všichni zažijí spoustu legrace i dojemných chvil. Jak se později ukázalo, nemýlil se.

Začátek výletu nebyl vůbec bezproblémový. Po zdravotních komplikacích samotného učitele se podobné těžkosti vyskytly i u jeho malého synka, který společně s kantorovou manželkou měl na přání samotných dětí trávit chvíle volna s nimi. Další, téměř až nepřekonatelnou překážkou se jevila probíhající generální rekonstrukce místní železniční trati spojená s nepochopitelným nařízením úředního šimlu o povinnosti hlásit a platit skupinové výpravy nad šest osob drahám dopředu, aniž by přitom byl ale zajištěn nějaký zvýšený komfort cestování. Všechny tyto potíže se nám ale podařilo překonat a ve čtvrtek ráno jsme mohli vyrazit náhradní autobusovou dopravou směrem na Starou Paku vstříc novým a nevšedním zážitkům.

 Na nádraží v Doksech na nás již čekal náš vskutku nevšední průvodce. Byl jím jeden z našich, žák Matěj Taclík, který má druhý domov právě zde a zná to vše tady dokonale. Svou roli zvládl na výbornou. Ihned nás nasměroval do místního autokempu Klůček ukrytého uprostřed borového lesa asi kilometr od pláží Máchova jezera. Ubytovali jsme se ve tříčlenných chatkách a začali zkoumat okolí.

Celý výlet nám zcela mimořádně přálo počasí, a tak jsme zcela logicky zamířili k vodě. Překvapila nás poměrně malá rozlehlost jezera, jež je vlastně rybníkem známým po celé republice. Záhy jsme se dozvěděli, že je nedostatek vody, a tak nás projížďka výletní lodí mine. Alespoň jsme se tedy vykoupali, i když písčité pláže skrývaly nejedno střepinové tajemství. Večer se pak poprvé a ne naposledy všichni žáci sešli u jednoho stolu, jedli, pili (samozřejmě nealko), veselili se a bylo jim dobře. To není fráze, to jsem opravdu vycítil a mé kantorské srdce třídního učitele zaplesalo, neboť po tolika půtkách za dva roky a půl jsem viděl, že děti umí táhnout za jeden provaz a společně se smát. Přišla desátá a večerka. Všichni ji dodrželi a k ničemu nenadálému nedošlo stejně jako v dalších nocích. Za chování na výletě celkově stejně jako za pohodovou atmosféru si ostatně děti zaslouží velkou poklonu.

V pátek nás všechny čekala velká túra. Měli jsme před sebou cca 8 km výšlapu na dominantu kraje, hrad Bezděz. Stoupalo se vytrvale, za tepla a místy velmi příkře. Malého Toníka nesl nejdříve Kamil Glos a poté obětavě až na hrad a zpátky dolů Fanda Cerman. Přejali velkou zodpovědnost a zvládli ji, přestože kameny byly velmi kluzké. Za celou cestu nenastala ani jedna chvíle, kdy by si někdo stěžoval na útrapy spojené s trochou té turistiky. Naopak. I děti, o nichž jsem měl tušení, že nemají takovou sportovní výdrž, vše zvládly s přehledem. Spíše má netrénovaná a dojížděním autem již velmi zhýčkaná maličkost měla problémy.

Hradní areál včetně věže s nádherným kruhovým výhledem široko do kraje, a to i na Máchovo jezero, si prohlédla většina. Trocha té historie z úst paní průvodkyně však byla již nad síly žáků, a tak ji absolvoval jen sám pan učitel. Tento nezájem o historické dění mě samozřejmě zasáhl, byl však jedinou kaňkou a popravdě řečeno jsem s ním již dopředu tak trochu počítal. Po sestupu zpět do údolí a náležitém poučení rádoby spěchajících žáků o tom, že musí solidárně čekat na méně zdatné jedince, tedy mne, na nás čekal oběd placený třídním fondem, což všichni náležitě ocenili. Po přepravě autobusem zpět na základnu jsme vyměnili koupel ve vlastním potu za jistě příjemnější koupel v parnu již poměrně teplém jezeře. Večer následovala opět pravidelná dávka ,,volejbalu“. Proč uvozovky? Nebyla k dispozici síť ani držáky na ni, písek byl zakrytý šiškami a sportovní um většiny byl nevalný, přesto šlo zejména o zábavu a té jsme si díky snad i nehraným kreacím některých při pokusu o zpracování či podání balónu užili velmi.

Páteční i sobotní noc měly nečekaný a nezvaný hudební doprovod, o nějž se postarala parta poněkud hlučnějších a mírně opilých mužů slavících v chatce naproti nám rozlučku se svobodou jednoho z nich. Důvod, proč tuto oslavu vnucovali všem v okolí včetně nás až do bílého rána, nám zůstal utajen. Děti se náramně bavily snůškou sprostých slov, které mají samy zákaz říkat a najednou je slyší od výrazně starších cizích mužů, jejichž vulgarity často hravě strčily ty puberťácké do kapsy. Učitel se bavil o poznání méně. Když ani po domluvě neuspěl, odmítl jako profesionál pozvání na pivo a pak se dozvěděl cosi o tom, že jsou ,,svině“, ale nevadí jim to, veškeré své snahy vzdal. Děti chystaly na druhou noc odvetu, k níž naštěstí nedošlo, neboť muži byli dostatečně zahanbeni neustálým pokřikováním žáků obsahujícím jejich tolik v předešlé noci proklamované heslo: ,,No a co?“ Nakonec zcela postačila nevinná ranní nedělní dešťová přeháňka, která velmi rychle postavila na nohy část mužů spících pod širákem, neboť opojení jim nedovolilo trefit se do dveří chatky.

Sobotní den byl zasvěcen kultuře a přírodě. Nejdříve jsme navštívili Památník Karla Hynka Máchy. Spisovatelova osoba však zúčastněné příliš neoslovila, naopak souběžně probíhající výstava o rybářství již měla větší úspěch. Jelikož mělo Muzeum Čtyřlístku, známého komiksu, zavřeno, vedly naše další kroky do Zooparku Berousek, kde jsme obdivovali lvy, tygry, velbloudy i několikatýdenní lví koťátka. Odpoledne za vrcholícího vedra jsme se opět přesunuli na pláž. Polovina třídy včetně dozoru si zaplavala až do půlky jezera a zpět, což druhý dozor (manželka) rozhodně s nadšením nepozorovala. Vše ale dobře dopadlo a děti si zaplavaly. Po relaxaci na pláži jsme se vyfotili do třídního tabla, k čemuž jsme využili altán, který tu zbyl jako dekorace po natáčení filmu Lída Baarová. Zákulisí natáčení filmu, množství techniky, kostýmů a vozů jsme na vlastní oči v kempu také viděli.

Několikadenní výlet vyvrcholil společnou sobotní večeří, kdy děti dostaly k dispozici zbylé dva tisíce z třídního fondu a mohly je v místním Penny libovolně v mezích povoleného utratit. Kdo neviděl, neuvěří. Z téměř dospělých nebo alespoň správně puberťácky odbojných duší se staly mávnutím kouzelného proutku zase malé děti, které se předháněly, kdo zaplní košík rychleji, kdo vezme větší množství sušenek a kdo dodá dostatečně drahé jídlo. V obchodu jsme vzbudili velký rozruch a jistě si na nás budou pamatovat dlouho. Výsledná suma nebyla zdaleka překonána, přesto jsme odcházeli se zážitkem a večer s jídlem a pitím a prodlouženou večerkou si náležitě užili.

Nadešla neděle, den poslední. Vyklidily se chatky, počasí se poprvé pokazilo. Domů se vyrazilo o dvě hodiny dříve. Nikdo neprotestoval, většina usínala, nezlobila, byla zcela znavena. Přijel jsem domů a uvědomil si, že mi všichni strašně chybí a že ty čtyři dny byly skutečně velmi, velmi intenzivní.  

Nyní se ještě mohu utěšovat tím, že dva týdny je budu mít na očích. A pak? Každý půjde jinam a zbudou jen vzpomínky. Vzpomínky na jednu malou desetičlennou partu, kterou jsem měl tu čest dva a půl roku učit jako třídní. Na partu, kde jsem ve svém začínajícím profesním životě dělal třídního úplně poprvé. Často byly problémy výchovné i vzdělávací, ale přesto mi sedm kluků a tři dívky přirostli k srdci a nebude tak snadné už je nadále nevídat. Byli moji první. Na ty se zapomenout nedá… I k takovýmto úvahám vás může navést intenzivně až do morku kostí prožitý nejdelší čtyřdenní školní výlet.                               

Poznal jsem, že mi budou chybět, že sami sobě navzájem budou chybět, a to je jedno z těch nejdůležitějších nejen pedagogických, ale lidských poznání vůbec. Už je neuvidím, rozloučíme se a neprožijeme zase tak skvělé čtyři dny výletu…

Dětem se výlet líbil a ozývají se hlasy, že se za rok všichni sjedou na stejné místo na sraz a že se toto místo stane místem jejich srazů napořád. Pokud jim vydrží tento elán i nadále, velmi rád přijedu, protože tahle skvělá parta si to zaslouží!