Dějepisná exkurze do Osvětimi zanechala v žácích naší školy velký dojem a zejména odhodlání aktivně se přičinit o neopakování těchto hrůz. Přečtěte si v tomto článku několik ohlasů na ni a posuďte sami, zda skutečně mají podobné školní akce svůj smysl.
Když jsme dojeli do Osvětimi, na každého padla zvláštní energie. Každý si začínal uvědomovat, že je na místě, kde se děly ty největší masové vraždy v historii lidstva. Záhy jsme započali naši exkurzi, exkurzi, při které někteří žáci upadli do bezvědomí, exkurzi, při níž běhal mráz po zádech.
Dozvěděli jsme se např. něco o „doktorovi“ jménem Mengele. Tato zrůda dělala pokusy na dvojčatech. Vstřikovala jim do hlavy barvivo, aby jim změnila barvu očí, přišívala je k sobě. Říkalo se mu Anděl smrti. Byl vždy elegantně oblečen a byl velmi klidný. Nikoho by nenapadlo, že by mohl dělat takové věci.
Po děsivé prohlídce Auschwitzu 1 jsme se přesunuli na ještě horší místo - Birkenau = Březinku. V tomto místě čítajícím 300 budov se mohly zadržovat, mučit, vraždit a zesměšňovat statisíce lidí. Ovšem pojem „člověk“ zde neexistoval. Byly zde 4 plynové komory. Jedna plynová komora dokázala usmrtit 2000 lidí, JEDNA! Když sem vězňové přijeli, byli rozděleni na dvě strany. Na pravou šla většina. Tito vězni šli okamžitě do plynové komory, na smrt. Doleva šli ti, kteří byli schopni práce, úmorné práce. Ti, kteří přežili, dostávali denně jeden malý kousek chleba a maximálně 20g margarínu nebo sýra. Byli za vše trestáni - za to, že šli moc pomalu, za to, že vykonali svou potřebu v jiný čas, za to, že šlápli o centimetr vedle cesty nebo jen za to, že příslušníci SS měli špatnou náladu.
Nikomu se nechtělo uvěřit, že se to dělo. Myslím, že každý si tuto exkurzi bude pamatovat. Já jsem toho názoru, že by se sem měl jet podívat každý, protože takovéhle věci by se neměly zapomínat. V současnosti můžeme jen doufat, že se tyto brutální události už nikdy nebudou odehrávat.
Ondřej Palán, 7. třída
Viděli jsme ostnaté ploty po celé šířce koncentračního tábora, viděli jsme vitrínu plnou vlasů, ze kterých šili uniformy. Na památku padlým jsme v koncentračním táboře položili květinu u pomníku pozůstalých. Nikdy bych tohle nechtěl zažít na vlastní kůži.
Naše exkurze začala hned brzy ráno, když jsme ospalí nastoupili do autobusu a vyrazili jsme vstříc Osvětimi. Cestou jsme si vyprávěli, jaké to asi bude prohlédnout si jedno z nejděsivějších míst lidské historie. Pouze jednou za tak dlouhou dobu jsme zastavili, ale to stačilo.
Jakmile jsme po dlouhé cestě, rozlámáni z autobusu, konečně dorazili na ono místo, automaticky jsme si došli na záchod a probírali, kdo s kým bude ve skupince. Čekali jsme poměrně dlouho, než jsme šli přímo do areálu koncentračního tábora, a tak si několik z nás nakoupilo suvenýry nebo nanuk pro osvěžení.
Jakmile pan učitel zkontroloval, že mají všichni všechno snědené, zavelel a krátkou cestou jsme se dostali k táboru. Obdrželi jsme sluchátka a takové malé modré krabičky. Rozdělili jsme se na dvě skupiny po třídách (6. a 7., 8. a 9.) Každou provázel někdo jiný. Nás měl na starost milý pán, který zodpovídal všechny naše dotazy, i když mu mnohdy nebylo rozumět. Některým se z prohlídek místností udělalo špatně. Já třeba nešla do krematoria a plynové komory, třebaže to byla jen maketa té původní. Právě tady totiž naše exkurze po hlavním táboře skončila.
Autobusem jsme se přesunuli do tří kilometrů vzdálené Březinky (Birkenau). Tam už to paradoxně pro mě nebylo tak děsivé jako v hlavním táboře, přestože zde se odehrávaly ještě větší masové vraždy. Možná to bylo dáno tím, že jsme již byli venku a viděli jen ruiny. Zástupci tříd a učitelů položili k památníku květiny, které snad dlouho vydrží. Dokončili jsme prohlídky zbytků 4 velkých plynových komor a rozloučili se.
Před sebou jsme měli dlouhou cestu domů, kterou jsme si krátili vyprávěním příběhů z Osvětimi. Než jsme se nadáli, autobus stál v Třemešné a rodiče si nás vezli domů. Byl to zajímavě strávený den.
Káťa Klimešová, 8. třída
První věta, kterou nám paní průvodkyně řekla, Osvětim stoprocentně vystihovala - místo hrůzy, místo, kde přestal být člověk člověkem. Viděli jsme zbytky spaloven a plynových komor, záchody i bývalé stáje pro koně a dobytek, z nichž se udělaly tzv. pokoje. Podmínky, ve kterých tam žili, respektive přežívali, byly otřesné, ale otřesné je slabé slovo. Vidět to na vlastní oči bylo o to emotivnější, mně samotné jedna taková návštěva stačila.
Rozbrečela jsem se, když paní průvodkyně vyprávěla, že když se v Březince narodilo ženě dítě, dr. Mengele ho nechal obvázat a přinutil matku, aby se koukala na to, jak dlouho vydrží bez mléka, takže vlastně na to, jak její dítě umírá hladem. Protože to nevydržela, vzala injekční stříkačku a zabila ho, i když věděla, jaké peklo na ni potom čeká.
Celý holocaust se uskutečnil kvůli závisti a penězům, to je nejsmutnější.
| Počet komentářů: 2 | Přidat komentář |
|
| 
|
Tento web site byl vytvořen prostřednictvím
phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
