Toto drama velmi zdařile kombinuje prvky dokumentu a divadelního scénáře. Jedná se o příběh Kláry Lavičkové, která skutečně přežila Osvětim a o svých zážitcích vyprávěla rodině. Tématu se chopila její vnučka Lenka, která napsala scénář, podílí se na režii a zároveň v titulní roli hraje svou babičku. Už tento fakt je velmi zajímavý.  

Jak jsme se na úvod dozvěděli, každé vyřčené slovo a každá scéna zde vyjevená je autentická a skutečně se stala. Samotný příběh je dějově orámován roky 1933 až 1945. Všechny důležité dějinné mezníky jsou stručně okomentovány rozhlasem. Zároveň jsou tímto způsobem znázorněny dějové posuny. Ze záznamu promlouvá i samotná hrdinka, jejíž monolog postupně přebírá vnučka - její představitelka. A vypravování pokračuje, nekončí... Autorka neopomenula ani ostentativně upozornit na záporné stránky našich rudých zachránců z jara čtyřicátého pátého roku. Ostatně zde se jako záchránce Kláry objevuje její budoucí manžel, na jehož cestě válečným běsněním je hezky vidět rozdíl mezi židovským a českým vnímáním této doby vlastně až do dnešních dnů. Podobně je velmi kriticky vylíčen vztah při návratu židů po válce domů, kteří se setkali nikoliv s oslavou, že se jim podařilo přežít, ale s nádávkami a ukradením jejich majetku. Taková byla doba? Ne, takoví byli a bohužel někteří stále jsou, ano,takoví Češi!               

Těmito scénáristicky zdařilými prostředky diváci absolvují celou onu děsivou proměnu vztahu k židům od prvních náznaků pronásledování a omezování jejich práv až po jejich totální fyzickou likvidaci velmi účinně a efektivně představenou coby kouzelnické představení, kde se nechá zmizet židovská rodina z jednoduchých pryčen za doprovodu děsivé hudby, příslušníků SS vesele konzumujících alkohol a stoupajících oblaků par.

Představení stojí na kvalitním zvuku dokreslující ponurou atmosféru - např. štekající psi, na kvalitní židovské hudbě herci živě zpívané i na výborných hereckých výkonech hlavních představitelů. Přitom všem si vystačí s minimálními rekvizitami, mezi nimiž jsou dominantní pryčna, železná brána s cynickým nápisem Arbeit macht frei a židovský svícen - tzv. menora. 

Nejen za sebe mohu tvrdit, že představení splnilo má očekávání. Děti ani nedutaly, celý příběh a jeho autenticita je naprosto pohltil. Všechny, bez rozdílu. A to některé scény byly vzhledem k realitě v nacistických koncentračních táborech ještě poměrně nevinné. Přesto toto představení opět rozpoutalo tolik potřebný dialog mezi žáky a kantory o válečných zločinech a zločincích, na které nesmíme nikdy zapomenout, vždyť od konce těchto činů letos uplynulo a uplyne teprve sedmdesát let!

Nejen toto kulaté výročí mě vedlo k myšlence uspořádat něco výjimečného. V polovině letošního května navštíví 47 žáků naší školy prostory koncentračního tábora v Osvětimi a uvidí tak místa páchání těch největších zvěrstev v lidských dějinách na vlastní oči. Pak už snad opravdu nikdo nezapomene a odkaz všech těch 6 milionů obětí se z lidské paměti už neztratí. První takovýto krůček k tomuto zapamatování mají žáci díky perfektnímu, byť tragickému  a smutnému divadelnímu zážitku úspěšně za sebou...                  

 Foto ZDE